nikdy jsem moc nevěřil na duchy a tak. jenom když se to hodilo, např. vyvolával se nějakej duch někoho a vyvolával ho někdo do koho jsem se třeba zamiloval.
nebo když zbyňa vykládá příběhy o svojí
chalupě.
dnes jsem si ale při psaní článku pro jeden časopis prohlídnul několik nádherných videí (třeba
tady a
tady), kde duch je: dan osman. ne že bych něco z toho neviděl dřív, ale až dnes jsem ho spatřil tváří v tvář, samozřejmě na monitoru. něco vykládá, pak běží nahoru po skále bez jištění. neudělat chybu, nesmí ujet ruka, nesmí se ulomit šutr, nic nesmí spadnout shora. indiánskej duch větru. tvář jak vinnetou, výraz jak manitou, pařáty jak old shatterhand. nakonec skáče do 400metrovýho lana ze skály. rok 1998, poslední skok, konec. musel jsem si pustil metallicu.
dožil se pětatřiceti, pak s ním to lano ruplo, ale beztak odletěl rovnou nahoru.
chtěl bych být jako on, mít kolem sebe haldu obdivovatelů a smát se všem, kdo neumí lítat.
---
ale nikdy není pozdě.
začal jsem na tom pracovat v sobotu. byl jsem na florbalovým maratónu -- 12 hodin florbalu v kuse. připravoval jsem se zodpovědně, aby mě nepotkal absťák jako na turnaji o týden dřív. takže filip koupil absint a já několik čínských polívek.
v sobotu ráno se nás sešlo asi tak sedm, soupeřů bylo dvojnásob. po šesti hodinách hry jsme byli skoro mrtví, po devíti jsem šel koupit druhej a třetí redbull a chytaly mě přitom křeče, a kdo šel střídat, musel spoluhráče na střídačce nejdřív probudit.
po jedenácti hodinách a třech redbullech mě museli z hřiště odnést. když jsem otevřel oči, nakláněla se nade mnou jakási bohyně ze soupeřova týmu a nabízela mi neslazenou ondrášovku.
vyhráli jsme ale 160:142, odměnou bylo apetito a tři flaše šampaňskýho. když se přidala vítězná slivovička, dvě pivka a jedno odmítnutí, bylo mi nehorázně blbě.
a poslední dva dny nemůžu skoro ani chodit. vypadám jak idiot.
dane osmane, jak to děláš?
